Debata o působení našich jednotek v Afghánistánu

záznam vystoupení v PS dne 3. 11. 2010

Nedávno proběhly volby a první reakcí vlády na jejich výsledek bylo to, že vláda konstatovala, že bude zásadní věci s opozicí konzultovat. Jak taková konzultace a komunikace s opozicí vypadá v realitě, tak to viděla veřejnost včera. A jak taková komunikace probíhá v oblasti zahraniční politiky, to vidíme na projednávání tohoto materiálu. Jsem bohužel nucen konstatovat, že obsah tohoto materiálu s námi projednán nebyl. Já jsem se s ním seznámil ve chvíli, kdy jsme jej dostali na stůl tak, jak šel do vlády. A samozřejmě tento materiál, tak jak je koncipován, vzbuzuje mnoho otazníků.

Druhým faktorem, který je potřeba zmínit, je to, že vláda nerespektovala výsledek voleb do Senátu a za každou cenu se snažila, a uspěla v tom, odhlasovat a prohlasovat tento vládní materiál ještě ve starém Senátu, kdy o tom hlasovali senátoři, kteří ve volbách neuspěli, dostali nějakých 30 procent, a přesto mohli svým hlasem rozhodovat o takto zásadním materiálu.

Sám materiál je koncipován tak, že navrhuje působení sil a prostředků Armády ČR v zahraničí na dva roky. Já bych v principu neměl nic proti tomu, abychom o takto závažných věcech debatovali s jistým výhledem do budoucna. Chápu, že při plánování působení našich jednotek, při plánování v rámci Severoatlantické aliance, je potřeba našim spojencům nabídnout nějaký výhled do budoucna, nabídnout nějakou kontinuitu. Ale právě proto, protože se tady jedná o nasazení jednotek na víc než jeden rok, de facto ještě s výhledem na rok třetí, tak právě o to více by měla vláda stát o to, aby to konzultovala s opozicí, a ne aby tento materiál protlačovala Senátem na konci jeho funkčního období, minimálně tedy jeho třetiny, a v Poslanecké sněmovně aby o něm nejednala s opozicí. Takže pokud máme ambici vysílat naše vojska na déle než jeden rok, na období dvou let s výhledem na rok třetí, tak o to více bychom se měli snažit o to, aby to bylo výsledkem konsensu, aby to nebylo výsledkem jakési válcovací mašinérie vládní koalice v Poslanecké sněmovně.

Materiál samotný je naprosto jasný. Tam se jedná o zacílení naší působnosti de facto pouze na Afghánistán, kdy většinové množství prostředků jde právě do operace ISAF a ostatní mise, ve kterých se naše armáda účastní, jsou spíše podružné.

Tady bych se chtěl zastavit u jedné věci a je to argument, který činím již poněkolikáté. Je evidentní, že Armáda ČR se nehodlá žádným zásadním způsobem účastnit na misích, které jsou s mandátem či pod mandátem OSN, tzv. mise modrých přileb či modrých baretů. Ukazuje se, že naší prioritou jsou operace alianční, a je to možná trochu škoda. Tady předřečníci poukazovali na onu kauzu s vrtulníky, kdy naše armáda darovala Afghánistánu 12 vrtulníků - 6 bojových, 6 transportních. Já si jenom vzpomínám na debatu, kdy se vrátil pan tehdejší předseda vlády Topolánek ještě myslím s panem tehdy místopředsedou vlády Bursíkem z jednání v OSN, kdy byli u generálního tajemníka Pan Ki-muna a lobbovali tam tehdy pro to, aby ČR získala křeslo v Radě bezpečnosti. Požadavek, který tam zazněl ze strany generálního tajemníka, byl, zda by ČR jako vrtulníková velmoc nebyla schopna nějakým způsobem pomoci těmito transportními kapacitami operacím OSN. Bylo nám tehdy řečeno, že nemáme vrtulníků nazbyt, že nemůžeme OSN takto vypomoci. Následně jsme tyto vrtulníky darovali do Afghánistánu. Já to nerozporuji, pouze poukazuji na to, že možná by pro ně bylo lepší využití někde v Africe, kde jednotky OSN jsou často ve velmi zoufalé situaci.

Co se týká Afghánistánu, tento materiál si nečiní žádné ambice být nějak koncepční z hlediska politického. Je to prostě součet jednotek a výčet oblastí, ve kterých naše jednotky budou nasazeny. Mně tam trošku samozřejmě chybí, a chybí mi to i v debatě, kterou tady vedeme, smysl celé naší mise, resp. debata o tom, co chceme v Afghánistánu dosáhnout. Zdá se, že ČR, aspoň tedy v té debatě to vidět není, rezignovala na snahu učinit nějaký příspěvek k politickému řešení této kauzy a spíš se omezila na to, že dodává do Afghánistánu jednotky a vojáky dle potřeby.

Situace v Afghánistánu je opravdu velmi komplikovaná. Moji předřečníci tady o tom mluvili. Situace se nelepší. Otázka je, zda současné politické vedení země je vůbec schopno situaci řešit, zda prezident Karzáí je ten, který může v Afghánistánu zajistit stabilitu. Pokud se podíváme na některé poslední kauzy, například ono nevyjasněné financování jeho aktivit igelitkami z Íránu, tak to vzbuzuje samozřejmě velmi závažné otázky.

Kolega Bublan již tady zmiňoval to, že pokud jsme se rozhodli jít cestou afghanizace, je to cesta, která je asi jediná možná. Je potřeba postupně přenášet odpovědnost na afghánské bezpečnostní složky, jak na policii, tak na armádu, ale zásadní otázka - a to je to, na co nám nikdo neodpověděl a ve finančních kalkulacích samozřejmě není - je, kdo tyto bezpečnostní složky bude platit. Čísla, která zde byla uváděna, jsou podle mě velmi konzervativní z hlediska nákladů na armádu a policii. A pokud dnes tady budujeme statisícový bezpečnostní aparát v Afghánistánu, tak bychom si také měli odpovědět na otázku, kdo tento aparát bude po následujících deset let platit tak, aby se nám nestalo to, že námi vycvičený bezpečnostní aparát se ve finále otočí proti aliančním jednotkám.

Co se týká jednotlivých nasazení vojsk Armády ČR, jde to proti trendu, který zde ve Sněmovně byl v minulosti deklarován, to znamená, bylo zde jasně řečeno, že ČR má v Afghánistánu jednu prioritu. Touto prioritou byl provinční rekonstrukční tým v Lógaru. Ten samozřejmě zůstává, nicméně namísto toho, aby byl posílen, i třeba zásadním způsobem posílen finančně, protože tam samozřejmě klíčové je, kolik prostředků se podaří získat a investovat do rekonstrukce provincie, za kterou neseme odpovědnost, tak to naše úsilí je dále drobeno některými dalšími angažmá, ať je to protichemický odřad, ať je to další výcvikový tým v Herátu či některé další aktivity. Mám pocit, že na zemi a armádu naší velikosti je těch aktivit příliš mnoho a opravdu bychom si měli vybrat některé prioritní oblasti a tam působit.

Pokud vláda myslí vážně to, že nasadí do Afghánistánu transportní letoun CASA, nezlobte se na mě, připomíná mi to debatu o radaru ARTHUR. Ve chvíli, kdy armáda nejdříve něco koupí, pak zjistí, že potřebuje tuto koupi odůvodnit, tak tento systém vyšle do Afghánistánu. Já si nejsem jist, že vyslání jednoho transportního letadla, navíc s posádkou, která s tím strojem velmi pravděpodobně nebude mít úplně nejhlubší zkušenosti, protože ta letadla jsou teprve zařazována do výzbroje, tak vyslání takového letadla do bojové mise mi nepřijde příliš rozumné.

Tam, kde bychom se měli soustředit a na co bychom měli dát důraz, to je právě podpora rekonstrukce a podpora výcviku. Já jsem zde již mluvil o některých finančních aspektech, ale co by mělo být naprosto logické a opět Česká republika v tomto zaostává, to je působení našich policistů. Naše kapacity v misi EUPOL jsou dlouhodobě poddimenzované, není možné tuto misi naplnit, dokonce jsem zaznamenal na jedné tiskové konferenci pana ministra vnitra, kdy pan policejní prezident řekl, že Policie České republiky se z těchto zahraničních misí úplně stáhne, což by bylo naprosto absurdní. Naštěstí snad i po intervenci Ministerstva zahraničních misí toto bylo přehodnoceno. Ale tam si myslím, že by byl prostor, navíc policisté, příslušníci Policie České republiky, kteří mohou odvést velmi dobrou práci v Afghánistánu, nepodléhají schválení Parlamentu, tudíž jejich vyslání by bylo daleko jednodušší.

Tolik jen několik poznámek a možná pár kritických bodů z mé strany.

Já jsem na začátku řekl, že zahraniční politika by měla být o konsensu. Vždy jsem se snažil, aby takovýto konsensus mohl být vybudován. Nikdy jsem já osobně proti vyslání našich jednotek do zahraničí nehlasoval. Nicméně tento materiál, jak je dnes předložen, jakým způsobem byl zpracován a jakým způsobem byl projednán, mě nepřesvědčil o tom, že je to správná věc a že vláda činí dobře.

Vzpomněl jsem si na rok 1971, kdy John Kerry vystoupil před zahraničním výborem Senátu. On tam řekl tam jednu větu. On řekl: How do you ask a man to be the last man to die for a mistake? To znamená: Jak můžete po někom chtít, aby byl tím posledním, kdo padne kvůli chybě? A já vás prosím, abyste tuto větu měli na paměti, když budete hlasovat.

Děkuji.