Viny našich otců

V náročné kampani si musel prezidentský kandidát Jan Švejnar najít čas a sepsat žádost ministerstvu vnitra, aby mohl nahlédnout do svazků vedených bezpečnostními orgány minulého režimu o jeho otci.

Svazek zveřejnil a dokázal tak, že žádné výbušné informace neobsahuje. Pokud by tak neučinil, asi bychom tak dva, tři dny před prezidentskou volbou byli svědky „skandálního odhalení mocenských ambic syna komunistického rozvědčíka".

Profesor Švejnar by pak v takové situaci velmi pravděpodobně neměl čas uvést vše na pravou míru. Síla PR agentur je mocná. V pečlivě dávkovaném množství by na povrch vycházely detaily z onoho spisu, doprovázené patřičně formulovanými otázkami. Otec prezidentského kandidáta by zřejmě v mžiku vypadal jako naprosto bezcharakterní udavač.

Vypadá to, že kauza nebude, ale otázky zůstávají. O prezidentovi naší republiky nerozhoduje mínění veřejnosti, ale 281 volitelů. „Skandální odhalení" by se možná hodilo těm, kteří hledají nějaký pádný důvod proč nevolit Jana Švejnara.

Hlavní otázkou pro mne však je - proč? Ať už byli naši otcové jacíkoliv, proč by vlastně měl kdokoliv být hodnocen podle činů svých předků? Důvod bude asi prostý: Stalo se u nás smutnou praxí, že když už na někoho nejde zaútočit přímo, stačí stočit pozornost médií na jeho rodinu.