Americká protiraketová obrana

Spojené státy americké usilují o zprovoznění systému protiraketové obrany již přes 60 let. První zmínky o obraně před balistickými raketami pocházejí již z roku 1945.

Německé rakety V-2, použité v závěru 2. světové války byly důvodem pro zadání dvou dlouhodobých studií Project Thumper/Project Wizard americkým letectvem v roce 1946. Cílem těchto projektů bylo prozkoumat možnost vývoje antiraket. Počáteční výzkum ukázal, že na tehdejší úroveň technologického pokroku není schopná zajistit funkční obranu, nicméně v polovině 50. let se vývoj dostal k použitelnému technickému konceptu obrany proti balistickým raketám.
Prvním opravdovým americkým projektem antirakety byl Project Nike-Zeus, který vycházel z protiletadlového systému Nike-Ajax. V roce 1957 zahájila americká armáda práce na projektu Obranného systému řízených raket Nike-Zeus, který se zaměřil na využití jediné, pomalu akcelerující rakety s jadernou hlavicí, naváděné jednoduchým radarovým systémem.
Po řadě tajných výzkumů byl v roce 1962 veřejnosti představen vývojový program Nike-X, jako nástupce Nike-Zeus. Systém Nike-X obsahoval antiraketu s vysokou akcelerací (raketa Sprint). Zkoušky systému Nike v roce 1962 ukázaly, že antiraketa je schopna se přiblížit nejprve 2 km, později až 200 m k cíli, co by byla dostatečná vzdálenost pro úspěšné zničení cíle za předpokladu, že by za tímto účelem antiraketa byla vybavena jadernou hlavicí.
Po neúspěšných jednáních se Sovětským svazem o zákazu či omezení protiraketových obranných systémů oznámila administrativa prezidenta Johnsona v roce 1967 plánované rozmístění protiraketového obranného systému pod názvem Sentinel.. Systém byl založen na programu Nike-X a používal rakety Spartan a Sprint. Rakety Spartan měly sloužit k ničení balistických raket mimo atmosféru, rakety Sprint k ničení balistických raket, které již vstoupily do atmosféry. Obě rakety používaly stejný způsob destrukce blížící se balistické rakety - po přiblížení by došlo k detonaci jaderné hlavice a zničení nepřátelské rakety. Systém měl zahrnovat 17 odpalovacích základen, 10 z nich mělo být umístěno v blízkosti velkých sídel. S nástupem prezidenta Nixona v roce 1969 bylo rozhodnutí o operačním nasazení systému Sentinel zrušeno.
Počátkem roku 1969 oznámil Nixon změnu v zaměření systému Sentinel na ochranu amerických základen mezikontinentálních balistických raket před nepřátelským útokem. Došlo rovněž k přejmenování systému na Safeguard.. Tento systém při operačním nasazení měl být schopen i obrany obydlených oblastí před čínskou jadernou hrozbou či náhodnému odpálení. V počátku měl být rozmístěn na dvou ICBM fields s následným průběžným vyhodnocováním jeho účinnosti a možného rozšíření, či naopak zrušení. Při úplném rozmístění by systém zahrnoval 12 základen a jeho ceny by dosáhla 7 miliard dolarů. Systém Safeguard byl v důsledku podpisu smlouvy ABM rozmístěn pouze v lokalitě Grand Forks v Severní Dakotě a v roce 1976 stažen z operačního nasazení rozhodnutím Kongresu. Důvodem byla malá odolnost radarových systémů proti sovětskému útoku, a rovněž fakt, že na zničení nepřátelských raket systém využíval jaderných hlavic.