Albánský triumf

V neděli 17. února vyhlásila srbská provincie Kosovo nezávislost. Byl to dlouho očekávaný krok a otázka tedy nebyla zda, ale kdy. Shodou okolností jsem v tu dobu byl na pracovní návštěvě Makedonie a na vlastní oči jsem mohl sledovat nadšenou reakci tamní početné albánské menšiny. Hlavní město Skopje zaplnila auta s albánskými vlajkami, město osvítily ohňostroje, do vzduchu se pálily oslavné salvy.

Rudé vlajky s černým orlem vlály i nad tisícihlavým shromážděním u sochy albánského hrdiny Skanderberga. Tu a tam byla vidět vlajka USA. Paradoxně ale nikde nevlála nově schválená vlajka Kosova. Nejspíš proto, že nikdo z oslavujících ani netušil, jak vypadá. A i kdyby někdo v onom davu kosovskou vlajku znal, neměl by důvod s ní mávat. Albánci totiž ke kosovské vlajce nemají žádný vztah. Tato zdánlivá maličkost jen podtrhuje umělost nového státního útvaru.
Vzhledem k tomu, že většina oslavujících by Kosovo nejraději viděla jako součást Albánie, obávám se, že slaven byl z jejich strany pouze jakýsi mezikrok. Jak jsem pochopil, pro některé je to první krok k velké Albánii.
Pravděpodobně i proto radost makedonských Albánců kontrastovala s opatrnou reakcí slovanské většiny. Jakoby Makedonci nesdíleli nadšení většiny amerických a evropských politiků, že nezávislost Kosova bude zásadním příspěvkem ke stabilitě Balkánu. Lidé na ulicích se obávají srbské reakce. Pokud opravdu Bělehrad přeruší Kosovu dodávky elektřiny, pocítí to i v Makedonii, neboť dráty vedou přes Kosovo. I proto oficiální místa v Makedonii vyčkávají. Makedonie navíc předpokládá, že v dubnu dostane pozvánku do NATO a postoj ke Kosovu je v rámci vyjednávání silnou kartou. A členství v NATO je pro Makedonii absolutní prioritou.
Jen čas ukáže, kdo měl pravdu a zda nezávislé Kosovo bylo tím správným řešením. Faktem však je, že jednostranné vyhlášení nezávislosti a následné uznání Republiky Kosovo je další ranou již tak těžce zkoušenému mezinárodnímu právu.