Můj pohled na českou zahraniční politiku

Přesný přepis vystoupení Jana Hamáčka, předsedy ZV PSP, na Radě pro mezinárodní vztahy v hotelu Hoffmeister, 21. listopadu 2006.

Dobrý večer, dámy a pánové,

chtěl bych Vám nejprve poděkovat za pozvání k vystoupení v Radě pro mezinárodní vztahy. Vzhledem k tomu, že jsem byl předsedou zahraničního výboru zvolen teprve nedávno, je to pro mne vlastně první příležitost seznámit tak kvalifikované auditorium se svým pohledem na českou zahraniční politiku. Vzhledem k tomu, že asi nemohu zcela zastřít svou politickou orientaci, bude toto vystoupení i do jité míry pohledem české sociální demokracie.

V současné době se nacházíme v situaci, kdy po 5 měsících začala - doufejme - skutečná jednání o formování nové vlády. Jak se říká, situace na frontě se mění každým okamžikem, ale předpokládejme, že na konci těchto jednání bude dohoda o více méně stabilní vládě. Pokud by měla takováto vláda vzniknout je jasné, že by se jednalo o vládu s účastí obou největších politických stran. V takovémto případě bude nutné uvést do základního souladu zahraničně-politické představy ČSSD a ODS.

Případná účast KDU-ČSL v takovéto vládě by z hlediska zahraniční politiky ČR nebyla problematická, neboť strana lidová se účastnila koaličních vlád od roku 2002 a její představy v tomto směru jsou v základních rysech shodné či blízké ČSSD, tedy proevropské.

Ve svém úvodním vystoupení se z časových důvodů zaměřím pouze na některé podstatné otázky, je samozřejmé, že další důležitá témata lze otevřít v následné diskusi.

Úvodem bych se rád zastavil u úlohy zahraničního výboru v tomto volebním období. Já osobně jako jeho hlavní úkol vidím v diskusi a součinnosti s ostatními parlamentními stranami přispět k zachování kontinuity české zahraniční politiky, k jejímu pokračování a prohlubování tak, jak ji vytyčily a prováděly minulé vlády pod vedením ČSSD, zejména vláda Jiřího Paroubka. Hlavní charakteristikou těchto vlád bylo jejich proevropské zaměření.

Zahraniční politika vlády Jiřího Paroubka spočívala na třech pilířích. Tím prvním pilířem bylo působení v rámci Evropské unie a Severoatlantické aliance. Druhým pilířem bylo udržování dobrých vztahů se sousedními zeměmi v našem regionu. A konečně třetím pilířem byla tak zvaná politika a orientace „všech azimutů," založená na členství v EU. Jednalo se o diplomacii na dlouhé vzdálenosti, vztahy se zeměmi jako je Rusko, Čína, Indie, Japonsko, země Latinské Ameriky, Blízkého Východu, arabské země.

K této ideji kontinuity se hlásí i ODS, konkrétně ministr Vondra. Při svém vystoupení na zahraničním výboru v říjnu t.r. definoval českou zahraniční politiku jako stůl se třemi nohami. Jednou nohou je podle něj spolupráce v rámci EU, druhou nohou transatlantická vazba a nohou třetí jsou dobré vztahy s našimi sousedy. Ačkoliv toto přirovnání neodpovídá stoprocentně modelu o kterém jsem mluvil v souvislosti s vládou Jiřího Paroubka, lze zde najít jasný průnik. To je základním předpokladem k naplnění tohoto záměru v nové vládě. Tato teze kontinuity by proto v nové vládě neměla narazit na větší neshody.

Podíváme-li se na některé prvky zahraniční politiky vlády Mirka Topolánka, jsou i přes krátkost působení této vlády přinejmenším v obecném souladu s postupem vlády předchozí. Jmenujme například důraz na české předsednictví v Evropské unii, další rozšiřování EU, vysoká priorita oblasti západního Balkánu, transatlantická vazba, včetně styků s USA, význam vztahů se sousedy. Svědčí o tom nedávné návštěvy ministra Vondry v Bratislavě, ve Varšavě a v Berlíně.

Nadějným a důležitým příslibem elementární shody ČSSD a ODS v klíčovém tématu naší zahraniční politiky, totiž v otázce Evropské unie, je společný zájem o naše kvalitní předsednictví v EU v 1. polovině roku 2009.

Kroky, které v tomto smyslu vláda Mirka Topolánka dosud učinila, jsou účelné. Jsou to kroky organizačně-technického charakteru, jež by ani vláda ČSSD v této fázi zřejmě nečinila zásadně jinak. Vítáme jmenování vládního tajemníka pro přípravu českého předsednictví EU Zdeňka Hrubého. V této souvislosti snad jedinou výhradu. ČSSD od počátku upozorňovala na to, že pozice vládního tajemníka není dostatečně silnou pro vyjednávání mezi jednotlivými rezorty. Máme za to, že pozice ministra, potažmo místopředsedy vlády by byla vhodnější. Koneckonců samotný ministr Vondra ve svém vystoupení na výboru informoval, že vláda uvažuje o povýšení vládního tajemníka na úroveň ministra bez portfeje.

Stejně tak jsou rozumné náměty ministra Vondry tak jak je k této otázce vymezil ve své stati v Právu ze dne 8. listopadu t.r - zapojit do našeho předsednictví jednotlivé české regiony, například konat významná zasedání mimo Prahu. Myslím, že schůzka prezidentů zemí Visegrádu ve Slaném se velmi osvědčila a byla v regionu velmi dobře přijata. Dobrým nápadem je zapojit do aktivit kolem našeho předsednictví univerzity a školy, souhrnně řečeno hlavně mladou generaci, i neziskový sektor. Konečně nezastupitelnou úlohu tu bude mít i náš Parlament, obě jeho komory. A příslušné výbory, které se již předsednictví pozorně věnují.

Vedle technicko-organizační přípravy našeho předsednictví je však především potřebné připravit jeho obsahovou náplň. Jednou z klíčových otázek může být rozsah našich cílů. Zjednodušeně řečeno zda se chceme zaměřit jen na úkoly, které budeme muset řešit tak jako tak, protože termín k debatě o nich je už stanoven právě na dobu našeho předsednictví, nebo jde prostě o akce, které jsou pravidelné a uskutečňují se v průběhu každého předsednictví.

Tedy v prvním případě mid-term review finanční perspektivy, zahájení debaty o rozpočtu na další období, debata o reformě Společné zemědělské politiky, volby do Evropského parlamentu a sestavování nové Evropské komise, nebo v druhém případě vrcholné schůzky EU s USA či Ruskem, a to vždy s novými prezidenty těchto zemí.

Či zda chceme a máme na to, abychom přinesli nějaké téma nové, téma naše. Praktická zkušenost ukazuje, že předsednické země s námi srovnatelné, v nedávné minulosti Řecko, Finsko, Rakousko, Lucembursko či Irsko, tuto otázku řešily různě. „Přidaná hodnota" takových předsednických zemí může být velmi pestrá : vezměme si například, o co složitější by dnes byl proces rozšiřování, kdyby Řecko v létě 2003 na summitu v Soluni neiniciovalo závazek EU o „evropské perspektivě" zemí západního Balkánu. Nebo jak bylo užitečné, že Finsko pozvalo nedávno do Lahti ruského prezidenta Putina k debatě o energetice.

Naopak lucemburský premiér Juncker se soustředil v 1. polovině roku 2005 „jen" na otázky, které byly na evropské agendě a prostě časově připadly na „jeho" předsednictví. Šlo ovšem o tak závažná a složitá témata jako příprava nového rozpočtu EU, modernizaci Paktu stability a revizi Lisabonského procesu. Premiér Juncker se svého úkolu zhostil velmi dobře, ze svého předchozího angažmá na Úřadu vlády si pamatuji na velmi pečlivě vedené konzultace s jednotlivými členskými zeměmi.

Irsko se logicky v první polovině 2004 soustředilo na dokončení Ústavní smlouvy, v závěru irského předsednictví proběhly volby do Evropského parlamentu, což bude i případ České republiky.

Rakousko v první polovině t.r. mělo nesnadný úkol dát konkrétnější obsah „pauze na rozmyšlenou" k Ústavní smlouvě, což obratně spojilo s 250. výročím narozením Mozarta.

Do l. ledna 2009 budou před námi předsednictví dvou „velkých evropských hráčů" - Německa od l. ledna příštího roku a Francie ve druhé polovině roku 2008, tedy těsně před námi. Takováto předsednictví téměř vždy přinášejí důležité kroky, což bylo dobře vidět na předsednictví Tony Blaira.

Britský ministerský předseda předsednickou úlohu přebíral po dvou zamítavých referendech k Ústavní smlouvě ve Francii a v Nizozemí, a po nedohodě o finanční perspektivě, o kterou se v létě 2005 ještě za lucemburského předsednictví sám vydatně přičinil.

Britský premiér výrazně prosadil zájmy své země - v závěru 2005 se mu nakonec podařilo dohodnout finanční perspektivu se závazkem začít debatu o reformě rozpočtu a SZP v letech 2008 - 2009, rozhodnout o zahájení přístupových jednání s Chorvatskem a Tureckem, Makedonii dát statut kandidáta bez data zahájení přístupových jednání. A rovněž zanechal stopu v podobě neformálních summitů, jako byl ten v Hampton Courtu.

Z tohoto výčtu vyplývá, že je hlavně na nás, jakou „přidanou hodnotu" chceme Evropě svým předsednictvím přinést. Diskuse u nás se začíná rozbíhat a námětů bude postupem času stále přibývat .

Z mého pohledu by mezi těmito tematickými okruhy pro diskusi neměla chybět snaha o odstraňování bariér v rámci Evropské unie. Současná debata o Schengenském systému jasně ukazuje, jak citlivě jsou takováto omezení vnímána našimi spoluobčany. V oblasti volného pohybu služeb odvedl sice Charlie McCreevy dobrý kus práce, ale zbývá mnoho bariér například v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví. Dalším tématem by měla být diskuse o zachování a modernizaci evropského sociálního modelu, posílení solidarity, růst vlivu EU ve světě.

V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky pak určitě stojí za vážné zamyšlení dosáhnout vstupu Chorvatska do EU v době našeho předsednictví a výrazné přiblížení Srbska a dnes už nezávislé Černé Hory k EU.

V otevírající se debatě je podle mého soudu žádoucí věnovat zvýšenou pozornost stykům EU - Rusko a EU - ČLR . I díky aktivitám minulé vlády máme s těmito zeměmi pokud ne nadstandardní, tak rozhodně velmi dobré vztahy a nabízí se úvaha, jak toho při našem předsednictví využít.

Na druhou stranu nutno počítat i s tím, že obecný soulad mezi ČSSD a ODS v některých oblastech naší zahraniční politiky nemusí v konkrétní podobě vždy být odrazem shodných či blízkých stanovisek obou těchto politických stran. Na ilustraci bych zmínil to, že při shodném zájmu ČSSD i ODS na rozvoji vztahů s USA či posilování součinnosti EU s NATO je ve vztahu k americké protiraketové základně v ČR postoj obou stran protikladný. ČSSD je proti rozmístění takové základny resp. požaduje referendum, zatímco ODS chce rakety u nás a bez referenda.

Určitě se s ODS shodujeme v zájmu co nejdříve vyrovnat asymetrické vízové vztahy s USA společně s Visegrádem a pobaltskými zeměmi. Sdílíme též názor, že to nějakou dobu bude trvat, i když snad po nedávných kongresových volbách jsou mezi americkými zákonodárci tací, s nimiž se dá v tomto smyslu mluvit. Na tomto místě bych však rád podotkl, že na rozdíl od ministra zahraničí Vondry nevidím souvislost mezi umístěním protiraketové základny na našem území a případným zařazením ČR do Visa Vaiwer programu.

Předpokládám, že se s ODS shodneme i v tom, že česko-americké vztahy by měly být politicky co nejvíce vyvážené a to i ve stykové oblasti. Myslím že náměstek ministra zahraničí USA Armitage kdysi řekl, že česko-americké vztahy by měly být obousměrnou širokou dálnicí, dnes však spíše připomínají úzkou jednosměrnou ulici. Tedy, aby nejen různé naše delegace jezdily často do Washingtonu, ale abychom měli možnost přivítat významné americké návštěvy i v Praze. Asymetrie existuje totiž nejen ve vízech, ale i v této oblasti.

Obecný soulad celkových postojů skrývá odlišný konkrétní přístup ČSSD a ODS například i k problematice Kosova. Ministerstvo zahraničí soudí, že odkládání statutu Kosova může poměry v Kosovu a v regionu destabilizovat. To je vážná teze a má racionální podklad. Stejně však je platná teze, ale s tou naše ministerstvo nepracuje, že dojde-li ke změně hranic Srbska, pak to bude mít nejen negativní dopad na demokratické síly v Srbsku, ale také na celý region.

Jak jsem uvedl na začátku, pokusil jsem se dotknout pouze několika klíčových oblastí naší zahraniční politiky. V diskusi samozřejmě můžeme otevřít i otázky jiné. Můžeme debatovat konkrétně o protiraketové obraně, o zahraničních misích české armády, o Schengenském systému, systému Galileo a možném umístění sídla jeho řídící agentury v ČR, nebo o kandidatuře ČR do Rady Bezpečnosti OSN.

Těším se na diskusi a děkuji za pozornost.